Vynechat navigaci.

Válka: Kam vede válka v Iráku?

Od 19. března 2003 se pozornost světa obrátila k nebi nad Irákem a na jeho zem, kde alianční jednotky a stíhačky zasazují bezpočet úderů v pevné naději, že zastaví despotický a nebezpečný režim. Vlastenecké pocity se prosazují na obou stranách tohoto konfliktu a rádiové vlny jsou zahlceny slovními přestřelkami a vzájemným obviňováním.

Válku nelze brát na lehkou váhu, zvláště pokud chceme být věrni Písmu. Tato země patří Bohu, on je tím, kdo „krále sesazuje a krále ustanovuje“(Daniel 2,20). V některých dobách sice použil boje jako prostředku působícího změny v režimu nebo radikální úpravy celostátní moci a územní nadvlády (tak to vidíme například u Izajáše 44,28; 45,1); ale to ještě automaticky neospravedlňuje taktiky a chování národů, které Bůh k této nápravě použil. Například Jeremjáš 25,7–33 a Abakuk 1,5–11 ukazují, jak Bůh použil Babylonskou říši, aby skrze válečné tažení pokořil mnohé národy. Přesto ji pak varuje, že ji potrestá za její národní pýchu a překračování Bohem udělené pravomoci. Území politických sporů se sice posunuje, ale pořád platí to, co řekl Hospodin: „Jsem Hospodin, Bůh celého lidstva. Proto nyní nechám dobýt Jeruzalém Babylóňany … Jsem rozhořčen, neboť od svého založení se Jeruzalém natolik zvrhl, že jeho obyvatele již nemohu déle chránit před důsledky jejich vlastního jednání a dovolím, aby byl zničen. Vždyť svou špatností a zlým jednáním vzbudili mou nelibost úplně všichni … od krále a jeho velitelů, přes kněze a proroky až po všechen obyčejný lid Judska a obyvatele Jeruzaléma. Přestože jsem se je stále znovu a znovu snažil učit lásce a spravedlnosti, nevěnovali mi pozornost ani nereagovali na má napomenutí…“ (Jeremjáš 32,27.31–33 – SNC). Tak jako pouhá výhra ve válce nikterak neznamená Boží bezvýhradné schválení vítězného národa, ani prohra ve válce neznamená jeho naprostou nelibost s poraženým lidem.

Když odhlédneme od politické stranickosti a zamyslíme se nad samotnou podstatou těchto sporů, nutně nás napadne otázka: Jaký je smysl veřejného násilí a vnitřních bojů, které v současnosti svírají svět do kleští – a to nejen v Iráku, ale i v dalších zemích světa? Mezi dalšími znameními Ježíš předpověděl „válečný ryk a zvěsti o válkách“ a „úzkost národů, bezradných, kam se podít“ jako předzvěsti přicházejícího konce světa (Matouš 24,6; Lukáš 21,25). Válka a šíření války se Bohu protiví. Smrt a ničení mu nepřináší žádnou radost, protože Bůh je láska a všechno, co koná a za čím si stojí, je v souladu s Jeho přirozeností lásky. (1. list Janův 4,8)

Bůh nehraje žádnou politickou hru. Jeho vláda stojí na objektivní spravedlnosti. Tvoří základ politické nauky, o které Šalomoun říká: „Spravedlnost vyvyšuje pronárody, kdežto hřích je národům pro potupu“; „vždyť spravedlnost upevňuje trůn“ a „milosrdenstvím podepře svůj trůn“, ne vlastenectvím, ani bojováním či finančními výhodami (Přísloví 14,34; 16,12; 20,28). Vlády, které jsou hodny svého úkolu, se budou jako Kristus soustřeďovat na pomoc chudým a trpícím, vdovám a sirotkům, opomíjeným a opuštěným. (Viz také Žalm 72,1–14; Daniel 4,24.27; Izajáš 61,1; Lukáš 4,16–22; list Jakubův 1,27.)

Tato pravidla ovšem nevyhovují těm, kdo obdivují sami sebe a nechají se vléci vidinou po hromadění a touhou po moci. O těch Bůh řekl: „Promluvím-li o pokoji, oni odpovědí válkou.“ (Žalm 120,7) Vzpomeňte jen na rozvášněný dav a nenávist, jakou vzbudil mezi vládnoucími představiteli Ježíš, Král pokoje. Byl trýzněn a ukřižován na nátlak těch, kdo o sobě prohlašovali, že jsou vzory ve zbožnosti a ctnosti - zarytých zastánců víry, představitelů ortodoxního učení, vyklizečů podvratných kacířů a svůdců. Ježíš dobře věděl, oč těmto vládnoucím představitelům jde. Proto varoval, že právě ti, kdo si myslí, že tímto konají službu Bohu, nebudou s jeho pravými následovníky zacházet lépe než s ním samotným. (Jan 15,13–25; 16,1–4) Biblická proroctví nám jasně zjevují, že pod Satanovými zázračnými svody bude mít závěrečný světový konflikt silné náboženské zastoupení. (Ke studiu doporučujeme prorockou knihu Zjevení Janovo 12,17; 13,11–17; 16,12–14; 17,12–14.)

V závěru dějin této země bude Satanova nesnášenlivost k Bohu a ke všem, kdo jsou mu oddáni, nabývat vrcholné intenzity. Ti, kdo milují Boha a pravdu, jsou lidé pokoje a nebudou proti svým nepřátelům jednat v pudu sebezáchovy. Vždyť i Kristus stál před svými nepřáteli jako beránek, jenž neuhnul. (Izajáš 53,7; 1. list Petrův 2,17–25) Když apoštol Petr zranil svým mečem jednoho z vojáků, kteří přišli Krista zajmout, Ježíš raněného vojáka uzdravil a vyslovil napomenutí, jež překonává čas a prostor až po neohraničené dálavy věčnosti: „Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.“ (Matouš 26,52) „Kdo má uši, slyš! Kdo má jít do zajetí, půjde do zajetí. Kdo má zemřít mečem, musí mečem zemřít.“ (Zjevení Janovo 13,9–10) Tehdy zraněný voják téměř ztratil své ucho, a to jen kvůli Petrovu ukvapenému hněvu. Ale pro lidský, stále se navršující kolektivní hněv už zástupy lidí ztratily svůj duchovní sluch, takže nevnímají, co znamená opravdový pokoj. Hlasy nenávistných protestů zahlušily hlas pokoje – naštěstí ne natrvalo. (Více v Žalmu 2,1–12; 74,18–23.)

Písmo, předvídajíc nesmiřitelný spor mezi dobrem a zlem, naznačuje, že přijde doba soužení, jaké ještě nebylo, doba nebývalého trápení pro celý svět. Toto trápení svět postihne následkem duchovního zmatku a společenského úpadku. (Čteme o něm např. v knize Daniel 12,1 a v evangeliu podle Matouše 24,7–9.) Ježíš o této době také mluvil, ale nepřál si, aby jeho děti ztratily naději. Když na naši zemi bude jedna pohroma stíhat druhou, můžeme se povzbuzovat jeho slovy: „Napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ (Lukáš 21,28) Jeho příchod nebude předcházet nějaký ohromující střet armád válčících stran, ale jasné šíření evangelia, které nabídne všem, co milují pravdu a pokoj, útočiště v náruči Ježíšově. (Čteme o tom např. v evangeliu podle Matouše 24,14.)

Boží království se nešíří pomocí fyzických zbraní, i když z Božího slova je patrné, že policie a armádní zákroky jsou někdy nezbytné pro ochranu před zločinci, tyrany a teroristy. (Římanům 13,1–4) Ježíš prohlásil: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali.“ (Jan 18,36 a také Lukáš 9,49–56)

V pozadí všech bitev není válka mezi politickými silami, etnickými skupinami, sociálními třídami či navzájem si odporujícími ideologiemi. Je to světová bitva mezi pravdou a lží, nenávistí a láskou, oddaností Bohu a samolibostí, jež se tak často projevuje v přestrojení za blahosklonné tváře nesobeckosti, čestnosti a zbožnosti.

Vojenské konflikty odvádí pozornost lidí od mnohem závažnějšího boje, jehož výsledek určuje konečný osud každého ze zúčastněných. Je to boj proti vnitřní zkaženosti našich vlastních srdcí, boj, kterému nikdo neunikne. Pavel jej popisuje následovně: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům … Jsme ovšem jenom lidé, ale svůj zápas nevedeme po lidsku. Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista.“ (Efezským 6,12; 2 Korintským 10,3–5, dále Římanům 7,18–25; Galatským 5,24) Vítězství nad sebou samým je tím největším vítězstvím, jakého můžeme dosáhnout. Získáme je však jen skrze Kristovu krev a milost, jež proniká do nejniternějších hlubin naší bytosti. „Neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1. list Janův 5,4, viz také Zjevení Janovo 12,10–17; 14,12)

Až se Ježíš vrátí, skončí všechno bojování. Žalmista popisuje, jak „činí přítrž válkám až do končin země, tříští luky, láme kopí, spaluje v ohni válečné vozy“ (Žalm 46,10). Nejpřesněji je tento poslední boj, po kterém už nastane věčný pokoj, popsán ve Zjevení Janově, kapitole 13–22. Tato část Písma svatého je bezpochyby mnohem přesvědčivější než jakýkoliv science fiction nebo fantastický příběh, který se kdy pokoušel nastínit možný konec této země. Nedá se s ničím porovnat, už proto, že popsané události jsou zcela pravdivé.

Až tento závěrečný konflikt skončí a všichni, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života, budou bezpečně pospolu jako bratři a sestry ze všech národů, kmenů a jazyků, „Bůh bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo.“ (Zjevení Janovo 21,4)

Apoštol Jan dále popisuje nádherné obrazy, které mu Bůh v jeho prorockém pohledu odhalil: „A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno.“ (Zjevení Janovo 22,1–4)